Jak být sám sebou

Sebeaktualizace je rozvoj potenciálu člověka jako „chci – mohu – jsem schopen jednat“. Nebo podle psychologických faktorů: potřeby – motivace – jednání. Psychologické krize, neshody se sebou samým i s ostatními jsou možné na všech úrovních nebo stupních a ztrácejí mnoho času a energie. Proto je třeba se co nejvíce soustředit na vlastní pohled na svět a seberozvoj, protože všechny autority jsou dočasné a pravda je relativní.

Rodinná omezení

Problém seberealizace, sebeurčení je úzce spojen s procesem odloučení od rodiny v každé položce potřeby; jinak se realizuje konzumní, závislý model chování, v němž jsou všechny motivy a postoje orientovány na názor rodičů nebo jiných členů rodiny. Proces dospívání a sebeidentifikace vždy zahrnuje oddělování a vzdalování se od starší generace rodiny na domácí, vzdělávací, profesní, morální a etické úrovni. To je nezbytné pro posílení samostatného zvládání a sociálních dovedností.

Rodina poskytuje místo k bydlení a studiu, po kterém je možné získat práci a hledat si vlastní bydlení – to je kritický okamžik, který určuje situaci mladého člověka na mnoho let. Mladá generace tradičně při volbě povolání nebo profese hledá pomoc u starších, u svých rodičů, kteří však význam výsledku chápou jinak.

Mladí lidé mají větší sklon hledat nejzajímavější a nejslibnější pracovní příležitosti, zatímco rodiče uvažují v praktických kategoriích: byt, hypotéka, dovolená, nové kalhoty. Touha „ušetřit peníze“ v nájemním bytě, obavy rodičů o zdraví nebo majetek, prostě se nechtějí ponořit do komunálních a domácích problémů.

Mnozí nejsou schopni odporovat svým rodičům nebo jiným příbuzným ani na běžné úrovni, aby ostatní neznervózňovali nebo nevyvolávali konflikty. Neschopnost překonat vlastní setrvačnost, protože známé, pochopitelné podmínky jsou pro psychiku mnohem příznivější než ty nečekané, neznámé. Ale pouze na základě nepředvídatelných, rozporuplných situací může člověk zvolit svůj způsob jednání, naučit se reagovat a předvídat důsledky.

Zatímco řešíte rodinné problémy a snažíte se zavděčit rodičům, kteří vás stejně budou kritizovat, nenávratně ztrácíte drahocenný čas, který byste mohli využít zajímavějším a produktivnějším způsobem. Nicméně obvyklé dominantní chápání rodiny ztratilo svou pozici a děti se mohou od rodičů distancovat, i když s nimi žijí. Dokončení procesu separace vede k normální ego-identitě, kde převládají individuální, nikoli rodinné touhy a potřeby, motivy a hodnoty.

V důsledku spontánního nebo plánovaného odloučení schopnost samoregulace svých myšlenek a jednání, získávání a hodnocení výsledků, vytváření dalších plánů a partnerských, rovnocenných vztahů s rodiči. Pouze vlastní zkušeností se člověk učí a „učení se z chyb druhých“ není možné.

Těžká volba

Z řady důvodů se mladí lidé ve věku 25-30 let a později ocitají v odděleném, profesním a tvůrčím prostředí, které určuje jejich příjmy a oblast zájmu, což však ne vždy odpovídá jejich potřebám a přáním. Vnitřní konflikt, existenciální krize, vzniká, když člověk chce změnit svou profesi a sociální okruh. Není však náhodou, že každý skončil přesně tam, kam se léta nepozorovaně ubíral, když získával vzdělání, hledal práci, vybíral si známosti.

skutečnost, že při řešení problémů se řídíme hospodárností zdrojů, Vydat se cestou nejmenšího odporu. jít na univerzitu – s nejnižšími známkami, hledat si práci – blíž k domovu atd. A výsledky dosažené podle maximálních kritérií porovnáváme s úspěchem ostatních, kteří se zřejmě stihli za ta léta několikrát oženit, vyučit se několika profesím a získat titul „diamantového ředitele“ v síťovém podnikání.

Kromě úspory zdrojů je zde také záchrana života yJemnost našeho mozku– Pozitivní vnímání plánů a vlastních schopností, například programátor nebo stavitel tvrdí, že práci dokončí za týden, zatímco skutečné časové výdaje jsou mnohem vyšší. Výsledkem je buď prodloužení termínů, nebo uspěchané a neefektivní plnění úkolů. Je to proto, že jsme již zapomněli na obtíže a termíny z minulosti, chceme se rychle pustit do nového problému, aniž bychom brali v úvahu neznámé, nepředvídatelné faktory.

Když osoba dostane slíbenou kompenzaci a dobrou morální podporu z dobrého výsledku. Vzniká tak začarovaný kruh: úkol – touha po výkonu a získání peněz – výsledek a odměna – další úkol. Člověk se ponoří do víru každodenního života, aby byl schopen zajistit životní, rekreační a jiné potřeby.

Na jedné straně je správná samoregulace a soběstačnost, i děti se dnes učí samostatně se rozhodovat a být zodpovědné, různé generace rodiny ve stejném životním prostoru jsou skeptické. Rodina ztratila své dřívější sociálně-ekonomické funkce rozvoje osobnosti a udržování společenského řádu a rozdělení rodiny, rozdělení dětí je nyní nezvratné. Také škola postupně opouští své direktivní, výchovné a moralizující funkce. Vysokoškolské instituce nekontrolují nábor zaměstnanců podle svých diplomů a vzdělání a nekontrolují relevanci absolventů.

se ukáže, že mladý člověk neví, co hledat při výběru povolání nebo tvůrčího zaměstnání. Technologie a společenské trendy se mění tak rychle, že předchozí generace již nemůže diktovat pravidla chování, není nositelem současných znalostí a dovedností.

O krásném, svůdném životě, který se zdá být dostupný každému, kdo chce rychlé a viditelné výsledky, koluje spousta stereotypů. Každým rokem je však jasnější, že krásné plány jsou nedosažitelné, že staré sny se „mění v dýni“, že zasloužené bohatství a úspěch jsou fikcí a sebeklamem. Roste počet návštěvníků psychologů, psychoanalytiků a psychoterapeutů, kteří si stěžují na nezájem o život a budoucí perspektivy, na problémy se seberealizací a seberealizací.

Naše schopnosti jsou potřebné pouze

Abraham Harold Maslow, americký psycholog a zakladatel humanistické psychologie, definoval seberealizaci jako plné využití svých talentů, schopností a dovedností. Podle Maslowovy pyramidy potřeb potřebuje člověk dosáhnout různých úrovní sebevyjádření a seberozvoje:

1. fyziologické funkce,

2. ochrana a zabezpečení,

3. sociální přizpůsobení,

4. Dosahování společensky významných výsledků,

5. požitek z naplnění.

Každý jedinec musí uspokojit řadu každodenních i širších potřeb, aby se mohl posunout vpřed. Jednoduše řečeno, pokud člověk nemá kde spát a co jíst, nebude schopen udělat inverzní větu Galoisovy teorie. výsledkem seberealizace je schopnost vykonávat vybrané pracovní činnosti, které uspokojují materiální a morální potřeby a přinášejí prospěch společnosti. Člověk se pak cítí soběstačný, naplněný.

Seberealizace– Sebeuvědomění vlastních potřeb, vytváření motivů, které určují individuální jednání a kritéria sebeúcty ve vztahu k rodinným a komunitním konceptům.

Požadavky, přání a potřeby mohou být jakékoli a nejsou morálně ani technicky omezeny. I ty nejdivočejší a nejbláznivější nápady se mohou proměnit v plány, pokud člověk důsledně a pravidelně realizuje své sny. Seberealizace na této úrovni vyžaduje malou nebo žádnou přítomnost zvenčí a není předmětem kritiky nebo obtěžování. Například: „Chci každý den sníst tunu chipsů a přitom nabrat svalovou hmotu.“.

MotivacePřechod k akci, která zohledňuje mnoho specifických rodinných a sociálních faktorů a podmínek. Motivy seberealizace zahrnují všechny úrovně Maslowovy pyramidy, ale mnohé z nich jsou motivovány pouze fyziologickými funkcemi, bezpečnou existencí a každodenní sociální adaptací. Proto je třeba myslet ve velkém, s velkými myšlenkami a kategoriemi.“Skutečná“ seberealizace sahá dále – prostřednictvím motivace k dosažení společensky důležitých výsledků, získání potěšení z vlastní činnosti. V tomto kontextu znějí staré požadavky jinak: „kdybych vynalezl způsob, jak přeměnit lipidy na proteiny, mohl bych pomoci polovině lidstva, aby bylo krásnější a štíhlejší“.

Akce– jsou nejvyšší úrovní seberealizace; jsou to výsledky jednání, které ukazují, jak dobře je naplněn systém potřeb a motivů a jak dobře může člověk rozvíjet své schopnosti. Například: jedinec jednoduše jí chipsy u vozu – získává biochemické vzdělání – zkoumá přeměnu živin – dosahuje uznávaných výsledků – cítí radost ze svých úspěchů.

Společenský systém je takový, že i ti nejnadanější a nejtalentovanější lidé zůstávají nepovšimnuti, pokud neprojevují iniciativu. Seberealizace je možná pouze prostřednictvím socializace a vůle projevit se činy nebo skutky, jejichž výsledky jsou rozpoznatelné pro ostatní.