Pohádky jsou oblíbeným „literárním trendem“ všech dětí bez výjimky. Pohádka je spojena s teplem slunečných dnů dětství, vírou v zázraky a neobyčejná dobrodružství. Dítě se prostřednictvím pohádek seznamuje s pojmy život, dobro, zlo a morálka. Učí, varuje a jednoduše baví dítě. Pohádky se dělí podle autorství na dva hlavní tábory. Mohou být lidové a literární. Mají určité rozdíly a určité podobnosti, o kterých bude pojednáno v tomto článku.
Lidová pohádka se od té literární liší
Základní rozdíl je zřejmý už ze samotného názvu,– Lidová pohádka je plodem lidové slovesnosti a předávala se ústním podáním po mnoho let, ba staletí, a později byla většina z nich zapsána. Lidová pohádka je nejstarším literárním „odlitkem“ etnosu, který zprostředkovává představy našich vzdálených předků o povaze věcí a vztahů kolem nich. V těchto příbězích se objevují základní principy lidského soužití v boji o přežití rodu a celého společenství. Pohádky jasně rozlišují mezi dobrem a zlem a zachovávají národní rysy, charakterové představy a každodenní prvky, které jsou pro daný národ specifické.
Literární pohádka má svého autora a vznikla mnohem později, jako důsledek rozvoje literatury. Teprve ve druhé polovině 18. století se v evropské literatuře objevily autorské adaptace pohádkového folkloru a teprve v 19. století začali spisovatelé využívat pohádková vyprávění. Člověk si může vzpomenout na klasiky tohoto žánru, takové proslulé mistry, jako jsou Hans Christian Anderson nebo bratři Grimmové. Folklorní prvky příběhu v literární verzi se postupně zbavují přísné dějové linie a autor je využívá k vyjádření metaforických myšlenek, které jsou charakteristické spíše pro podobenství, ale s uměleckým nádechem
Vypravěč v lidové pohádce se musí držet děje, postavené podle tradičního schématu. Toto schéma zajišťuje, aby se neztratil směr příběhu a aby se jeho význam neztratil při opakovaném vyprávění z generace na generaci.
Příběhy, které autorka napsala, jsou sestaveny jakoby z úryvků či hádanek lidových pohádek, ale jsou spojeny ve volné variantě vyprávění podle autorovy představy. Autor nedbá na dodržování tradičního schématu v literárním příběhu, snaží se pouze obléci svou myšlenku do pohádkových přívlastků. Pokud však autor zamýšlel napodobit styl lidového vyprávění, lze použít toto schéma.
Literární příběh nese znak autorství.Nevyhnutelně popisuje detaily – vzhled a charakter postav, místa, kde se události odehrávají, i samotné události jsou popsány podrobněji. Autorův postoj k jednotlivým postavám příběhu lze při čtení snadno odhadnout.
Lidová pohádka odráží celou kulturu etnické skupiny. Koncepty jsou větší a na pozadí těchto konceptů jsou detaily a fragmenty rozmazanější a nepřehlédnutelné. Pokud byl vypravěč expresivnější, mohl vyprávění „okořenit“, aniž by to mělo vliv na jeho smysl; pokud byl konzervativnější, mohl ho dětem vyprávět s využitím paměti a tradice, a neztratilo svůj zamýšlený význam. V tomto ohledu může v literární pohádce experimentování s variacemi vést k vytvoření Pinocchia z Pinocchia, přičemž se, jak víme, ztratí původní příběh a vznikne nový.
Základní rys lidové pohádky– je její ústní vyprávění, které ji povyšuje na úroveň lidové slovesnosti, na roveň písním, příslovím a pořekadlům. To vystihuje podstatu vyprávěného, ale umožňuje vypravěči variabilitu vyprávění. Lidové pohádky se dělí na kouzelné, bylinné, světské, satirické a samostatné místo zaujímají pohádky o zvířatech. Ty jsou vědci připisovány souvislostem se starověkými pohanskými rituály
Literární pohádka je beletristický žánr se složitým systémem metafor přenesených na atributy pohádky, se zakomponováním starověkých pohanských představ a magie, ale zcela podřízený autorovým představám při utváření děje, výběru postav a jejich charakteristikám. Jakmile jsou jednou zaznamenány a zveřejněny, zůstávají nezměněny, pokud samozřejmě nejsou natočeny. Pak by tvůrčí rozlet pokračoval, o čemž se každý může přesvědčit při sledování moderních adaptací pohádek, v nichž někdy z originálu zůstává jen název.
Lidové pohádky, které se objevily již v dávných dobách, měly za úkol předávat základní morální normy dalším generacímprvky víry, představy lidí o dobru a zlu a okolní svět. Různé národy s různým pohledem na tuto problematiku a s různými kulturními tradicemi, všechny tyto prvky lze při čtení lidové pohádky snadno vysledovat.
Vznikly mnohem později než lidové literární příběhy, které zprostředkovávaly především představy samotného autora. Samozřejmě, že i on zprostředkoval pohled na problematiku vycházející ze sociálního prostředí, v němž žil, ale jeho pohled byl úžeji zaměřený a nezahrnoval globálně celou mentalitu etnické skupiny. Mnohé momenty však byly vykresleny jasněji, hlouběji, a co je důležité, umělecky a pro dětské vnímání plastičtěji.
Tak dlouhá exkurze do světa pohádek.
Tento článek je sestaven na základě knih: S.. Rassadin, B.. Sarnovovy příběhy o literatuře, 1977., .. Jefimovovy „Dějiny ruského literárního jazyka“ 1961. a pedagogické postupy pracovníků Dětského domova Solnyško při RK domsolnyshko.kz/o-nas/o-detskom-dome/
Jaký je hlavní rozdíl mezi literární pohádkou a českou lidovou pohádkou? Mají oba typy pohádek stejné prvky a zápletky, nebo jsou nějakým způsobem odlišné? Co je charakteristické pro každý z těchto druhů pohádek a jak se liší jejich původ a historie?