15 nejslavnějších filozofů světa

*Přehled toho nejlepšího podle redakce. Informace o kritériích výběru. Tento materiál je subjektivní, není zamýšlen jako reklama a není určen k prodeji. Před nákupem je nutné odborné poradenství.

Možná dříve nebo později v životě přijde čas, kdy si každý začne klást různé existenciální otázky. Jaký je smysl života?? Proč je svět tak nespravedlivý?? Mysl nebo hmota? I když… jsme tu trochu přísní, málokdy se ptáme na materialismus nebo idealismus.

Tyto otázky pronásledují lidstvo od nepaměti. A různí myslitelé minulosti se na ně snažili odpovědět. Nebo alespoň správně formulujte otázky. Dějiny lidstva tak ovlivnilo obrovské množství filozofů. Některé jejich myšlenky se rozpadly v prach a zůstaly jen v učebnicích, některé jsou zakotveny v moderních společenských institucích, jiné jsou jen příležitostí předvést svou erudici.

Bez ohledu na to, proč se obracíte k intelektuální historii – ať už proto, abyste hledali odpovědi na některé z nejdůležitějších otázek existence, abyste porozuměli společnosti a ostatním lidem, nebo abyste se prostě jen chlubili Senekovými citáty z dialogů při nákupu brokolice v Bille ve slevě – sestavili jsme žebříček 15 nejslavnějších filozofů světa.

Pořadí je založeno na údajích z vyhledávačů. Na kterého filozofa se nejčastěji ptáte?.

Obsah článku

Přehled nejslavnějších světových filozofů

Nominace	místo	Myslitel	hodnocení
Žebříček nejslavnějších filozofů světa	15	Alvin Toffler	4.3
14	Arthur Schopenhauer	4.4
13	Diogenes	4.5
12	Niccolò Machiavelli	4.5
11	John Locke	4.5
10	Voltaire	4.6
9	Georg Wilhelm Friedrich Hegel	4.6
8	René Descartes	4.7
7	Friedrich Nietzsche	4.7
6	Sokrates	4.7
5	Konfucius	4.8
4	Aristoteles	4.8
3	Immanuel Kant	4.9
2	Platón	4.9
1	Karl Heinrich Marx	5.0

Alvin Toffler

Hodnocení: 4.3

Alvin Toffler z moderní myšlenkové školy. Ve svých pracích, publikovaných v druhé polovině 20. století, popisuje postindustriální, informační společnost a místo člověka v ní. Taková je současná situace.

Alvin Toffler ve svém stále kultovnějším díle Šok z budoucnosti, poprvé publikovaném v roce 1970, popsal to, co nazval „třetí vlnou“ – zcela nový typ společnosti vytvořený intelektuální revolucí. Předpověděl vznik celé řady subkultur, fenomén masové spotřeby, zánik hranic mezi „výrobci“ a „spotřebiteli“, ale především sílu informací. Myšlenky se dnes stávají cennější než jakékoli zboží. Předpověděl také vznik „spotřební ekonomiky“, která nahradí tradiční kapitalismus.

Přestože tento filozof nebyl za svého života nijak zvlášť populární, jeho myšlenky, které se nyní prosazují ve světě kolem něj, Alvina Tofflera proslavily. Jeho předpovědi – od lokálních (efekt „šoku z budoucnosti“ způsobený iracionálním konzumem, kdy spotřebitelé kupují nové iPhony každý rok po vydání, jen aby udrželi krok s měnící se společností) až po globální – se naplňují právě teď. A pokud trpíte nepochopitelnou bolestí hlavy a nikdy nestíháte poslední autobus, přečtěte si jeho knihy.

Arthur Schopenhauer

Hodnocení: 4.4

Arthur Schopenhauer, jeden z nejslavnějších představitelů německé filozofické školy. Jeho myšlení se tak dostalo do protikladu k myšlení jeho předchůdců. Byl například velmi kritický ke Kantovým spisům a obecně se přikláněl k myšlenkám iracionalismu.

V Schopenhauerově filozofii se objevuje myšlenka existence nepoznatelného. Rozděluje naše globální životní prostředí na jednoduché věci, které lidská mysl dokáže pochopit, a na oblasti, které prostě pochopit nelze. Tendence mystiky, které lze vysledovat v myšlení tohoto filozofa, však naznačují, že tyto nepoznatelné sféry jsou nám přístupné prostřednictvím zjevení, víry, citu a dalších „impulsů“.

V moderním světě si však tento filozof získal popularitu především díky myšlence univerzálního pesimismu. Podle jeho spisů je jediným orgánem poznání intelekt. Doplňuje ji však důležitý rys lidské psychiky – vůle. A myšlenka univerzálního pesimismu spočívá v tom, že tato vůle je nesmyslná, protože náš svět, který obýváte vy i já, je ten nejhorší možný. A úkolem člověka je projít tímto světem, „arénou posetou žhavými uhlíky“. A nemá smysl udržovat vůli k životu, protože intelekt si musí uvědomit, že existence člověka na zemi jen znásobuje jeho utrpení.

Arthur Schopenhauer byl stejně jako buddhisté zarytým odpůrcem sebevraždy. Úkolem člověka je projít tímto světem, ne si „proklestit“ cestu „arénou posetou žhavými uhlíky“.

Diogenes

Hodnocení: 4.5

Diogenés je pravděpodobně jediným filozofem v žebříčku, který není známý svými díly, ale svým okázalým chováním. Neustále si z Athéňanů dělal legraci a zároveň z těchto „vtipálků“ vyvozoval vysoce intelektuální závěry.

Jednoho dne například vyšel na aténské náměstí a začal přednášet jakousi filozofickou přednášku. Ale nikdo neposlouchal. Pak Diogenes zavyl jako pták – a kolem něj se shromáždil dav přihlížejících. A kritizoval je – říkal, že když vypráví důležité věci, nikdo ho neposlouchá, ale jakmile zařve jako nerozumný pták – Atéňané stojí s otevřenými ústy.

Diogenés byl zakladatelem školy kyniků, zvláštního filozofického směru, který vznikl v nižších společenských vrstvách. Cynikové ostentativně pohrdali světem a tradičním světonázorem, vychvalovali svou chudobu jako symbol, jako odmítnutí rozkoše, státnosti a veřejné morálky. Diogenés v tom také hledal ctnost a za cíl člověka považoval osvobození od výhod, které mu byly dány shora, společností nebo štěstím.

Diogenův světonázor lze tedy jen stěží označit za cynický v moderním slova smyslu, spíše za epatický a asketický, vyzdvihující askezi a kritizující štěstí, společnost a výhody, které poskytují.

Niccolo Machiavelli

Hodnocení: 4.5

Niccolò Machiavelli, jeden z nejznámějších filozofů, kteří se zabývali myšlenkami státnosti a vlády. Základní část jeho díla je věnována kritice a úvahám různých vládců starověku, antiky a novověku (v době autorova života, tj. na počátku 16. století).

Nejznámějším dílem Niccola Machiavelliho je Vladař. Popisuje v něm způsoby uchopení moci i metody vládnutí a podává portrét ideální hlavy. Je příznačné, že myšlenky, které Machiavelli v tomto díle publikoval, neztratily na aktuálnosti ani dnes. Podle něj existuje několik způsobů, jak se dostat k moci – zbraně, síla, štěstí. A protože štěstí nemá nad člověkem žádnou moc, Vladař podrobně rozebírá způsoby, jakými lze dosáhnout úspěchu použitím násilí. Podle Machiavelliho se dobrý vládce musí občas podobat zvířatům – a italský filozof měl v úctě zejména lišky a lvy.

Podle Niccolò Machiavelliho si lidé více cení úspěšného panovníka než ctnostného, protože úspěch státu vede k prosperitě celé společnosti, zatímco ctnostný panovník vede k prosperitě jen určitých skupin. A projevuje se v moderní společnosti. Dokonce i vládci, kteří jsou krutí ke svým vlastním lidem, jsou ospravedlněni, když jejich země dosáhne určitého úspěchu v té či oné oblasti.

John Locke

Hodnocení: 4.5

John Locke, anglický filozof a pedagog, byl jedním ze zakladatelů liberálního hnutí. Jeho myšlenky o lidských právech a svobodách se například odrážejí v Jeffersonově a Washingtonově deklaraci, hlavním státním dokumentu USA.

Hlavní myšlenkový směr Johna Locka se však týká formování lidské mysli. Rozvinul myšlenku tabulek

Základním produktem myšlení jako vlastnosti duše jsou podle Johna Locka ideje. Vycházejí z vnějších a vnitřních zkušeností. Jednoduché myšlenky se pak vyvíjejí ve složitější. Jediným zdrojem takových myšlenek je zkušenost, která nemůže být „naivní“ nebo mystická.

V dalších spisech John Locke rozebírá myšlenky státnosti. Podle něj je jediným stavem, který stojí za to, aby člověk dosáhl úplné svobody. Jednotlivci by měli mít plné právo nakládat se svým majetkem a existencí. Žádná osoba ve společnosti nemůže být služebníkem nebo vazalem nejen jiné osoby, ale ani veřejné instituce. To by se mělo projevit například ve volném pohybu nebo správě majetku.

Myšlenky Johna Locka se nyní rodí podruhé. Také proto, že stále více prezidentů a hlav států volí liberalismus a libertariánství jako svou základní ideologii.

Voltaire

Hodnocení: 4.6

Voltaire byl jedním z nejslavnějších francouzských filozofů. Právě jeho myšlenky a spisy formovaly období osvícenství. Zároveň byli za Voltairova života (první polovina 18. století) značně kritičtí k současnému společensko-politickému systému.

Podle Voltaira je spravedlivá společnost založena na třech základních principech – svobodě, rovnosti a bratrství. A každý z nich byl konfrontován se skutečnou sociální vrstvou. Feudalismus se vyznačoval nerovností, vlivem církve. Sám Voltaire však chápal, že každá společnost, v níž se projevuje fenomén vlastnictví, je odsouzena k rozdělení na bohaté a chudé.

Svoboda tedy podle Voltaira může nahradit vlastnictví. Lidé by měli mít právo vybrat si, pro koho budou pracovat. Tato svoboda práce by jim pomohla získat majetek, aniž by ho skutečně měli.

Voltaire byl silným kritikem náboženství. Církev podle něj nese vinu mimo jiné za rozdělení společnosti. Byl však také kritikem ateismu. V osvícené společnosti podle tohoto filozofa existuje svoboda vyznání. Voltaire vyzýval k bratrské jednotě mezi různými denominacemi…..

Voltairovy sociální a politické spisy formovaly myšlenku kontrolované monarchie, která se později stala konstituční. V 19. a 20. století se pro tento způsob vlády rozhodovalo stále více národů.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel

Hodnocení: 4.6

Georg Wilhelm Friedrich Hegel, známý spíše pod svým příjmením, je jedním z filozofů klasické německé školy a zakladatelem hnutí německého idealismu. Jeho myšlenky naznačují primát vědomí a ducha… V Hegelových spisech se objevuje absolutní idealismus, tento filozof věřil, že všechny reálné věci směřují k triumfu filozofie a stávají se čistým myšlením.

Základní myšlenkou Hegelovy filozofie je vítězství rozumu. Na celou přírodu pohlížel jako na součást absolutní ideje, události považoval za předpoklady a z náhodnosti udělal nutnost. Důležitým rysem Hegelova idealismu je myšlenka, že v různých etapách lidských dějin lze každý jednotlivý národ považovat za nositele světového rozumu.

Základní koncept Hegelova myšlení spočívá v tom, že absolutní idea prochází třemi vývojovými stupni. Prvním je jeho existence ve vlastním „doupěti“, vlastně jeho naprostá prvotnost. Druhým je jeho přechod do „jinakosti“, jeho proměna ve fenomén přírody a okolních předmětů. A poslední je zobecnění absolutní ideje v podobě reálného světa v mysli člověka.

René Descartes

Hodnocení: 4.7

René Descartes byl francouzský filozof, myslitel, badatel a matematik. Narodil se v roce 1596 a měl zásadní vliv na vědecké a kulturní paradigma středověku. A přímo ve filozofii je znám jako tvůrce metody radikální pochybnosti.

Descartesovým úkolem bylo stanovit takové základy veškerého poznání, které by nevzbuzovaly sebemenší pochybnosti. Tato myšlenková metoda v zásadě vychází ze starořeckého skepticismu, ale francouzský filozof ji rozvinul. A nejpozoruhodnější je jeho snaha dokázat (nebo vyvrátit) existenci Boha.

Descartes odvozuje důkaz existence Boha z myšlenky lidské nedokonalosti. Protože lidé dokáží sami sebe vnímat jako nedokonalé – znamená to, že jsou schopni srovnávat se s nějakou dokonalejší bytostí, možná s jejich stvořitelem. Bůh podle Descarta existuje také díky samotné myšlence na něj.

Mnohé myšlenky Reného Descarta se staly základem evropské filozofie. Rozvinul myšlenku dokonalé bytosti (Boha), oddělení hmoty od rozumu, nekonečného vesmíru a obecného dobra, které se projevuje v potřebě solidární existence člověka s ostatním světem.

Friedrich Nietzsche

Hodnocení: 4.7

Friedrich Nietzsche nebyl jen představitelem německé filozofické školy. Vytvořil dokonce vlastní proud, který je dnes považován za neakademický, ale v době svého vzniku zasáhl mysl mnoha tehdejších myslitelů.

Friedrich Nietzsche sám nepatřil k určité filozofické škole. V jeho díle lze nalézt prvky nihilismu (odmítání obecně uznávaných hodnot), prvky metafyziky a perspektivního subjektivismu. Nejvíce se však proslavil dvěma myšlenkami – o nadčlověku a o smrti Boha.

Představa nadčlověka je založena na myšlence fragmentace lidské existence. Superman – bytost, která získala svět zpět. Je tvůrcem, který vytváří nové vektory vývoje. Nemusí svůj život tříštit na uspokojování jednotlivých potřeb, protože ty samé potřeby nemá. Představa nadčlověka se odráží v moderním světě – jako symbióza mysli a stroje, jako zesílení intelektu technologickými řešeními.

Myšlenka „Bůh je mrtvý“ je prvkem nihilismu. Podle Nietzscheho moderní lidé ztratili hodnotu morálních zásad založených na nadpřirozených pojmech. Smrt Boha se odráží v tom, že lidé už necítí záruku dobra bytí, představy o všeprostupujících bytostech či pojmech už nejsou schopny člověka uspokojit.

Sokrates

Hodnocení: 4.7

Sokrates byl starověký řecký filozof, který změnil myšlenkový směr celé země. Zatímco před ním se lidé snažili pochopit přírodu, její jevy a významy, po něm se zaměřili na vlastní mysl, pocity a osobnost.

Proto mnozí badatelé označují Sokrata za prvního filozofa v klasickém slova smyslu. Ve svých dílech se zaměřuje na reflexi, studium sebe sama, hledání odpovědí na existenciální otázky bytí. Sokratovo filozofické učení zkoumalo jeho vlastní principy a metody.

Hlavní Sokratovou myšlenkou je primát poznání a hledání pravdy. Zkoumá morální ctnosti pomocí tehdy nejoblíbenější metody – dialektické debaty. Proto se Sokratova díla přímo nedochovala a jeho filozofické myšlenky lze posuzovat pouze ze spisů jeho současníků a následovníků.

Poznatky o Sokratově myšlení lze získat z jeho „paradoxů“ – krátkých výroků, které se mohou zdát v rozporu se zdravým rozumem. Tento filozof tvrdil, že zlo pochází z neznalosti ctnosti a každý člověk nechce páchat zlo z vlastní vůle. Vědění definoval jako ctnost jako takovou.

Sokrates je znám jako jeden ze zakladatelů mayeutiky, metody získávání poznatků prostřednictvím sporu, která zahrnuje kritický postoj k dogmatům. Svým oponentům položil upřesňující otázky a přivedl je k vytvoření konečné odpovědi.

Konfucius

Hodnocení: 4.8

Konfucius byl nejslavnější filozof Východu, jehož spisy a způsob myšlení tvořily základ konfucianismu. Toto učení zahrnuje etiku, politiku, vědu, rozhled, životní styl a dokonce i náboženství – a je dnes běžné nejen v Číně, ale také v Japonsku a Koreji.

Konfuciovy hlavní myšlenky popisují vytvoření ideální, harmonické společnosti, v níž má každý jedinec své místo a funkci. Je založena na konceptu loajality a vzájemného respektu. Konfucius určil pět konstant spravedlivého člověka, který má v této společnosti své místo:

Lidstvo. Každá osobnost je souhrnem zkušeností, které si člověk sám v sobě vytváří. A je nutné, aby byl zaměřen na lidstvo;
Spravedlnost. Společnost a osobnost člověka jsou ovládány pravdou, ne jeho vlastními aspiracemi;
Loajalita ke zvyklostem. Společnost je udržována rituály, které je třeba dodržovat. Například projevování úcty k rodičům;
Zdůvodnění. Člověk musí umět počítat s důsledky svých činů;
Integrita. Skutky musí být konány upřímně, pouze s dobrými úmysly.

Mnoho prvků Konfuciova učení se odráží i v západní filozofii. Ne vždy však byl přijímán s nadšením. Hegel například označil konfucianismus a jeho stoupence za „chodící morálku“ a výše uvedený seznam konstant označil za soubor frází životní moudrosti postrádající jakoukoli metafyziku.

Aristoteles

Hodnocení: 4.8

Aristoteles byl filozof, učenec a myslitel starověkého Řecka, který se prosadil téměř ve všech oblastech lidského vědění: matematice, fyzice, politice, logice a mnoha dalších.

Ačkoli byl Aristoteles žákem Platóna, který se zase učil od Sokrata, tento filozof se ve svých spisech zabývá především přírodou a světem kolem sebe. Například v Metafyzice uvažuje o čtyřech hlavních příčinách – především o bytí – hmotě, formě, činnosti a účelu. Boha nazývá prvním hybatelem: je iniciátorem všech počátků.

Aristoteles nepovažuje Boha za všemocnou původní bytost, ale za původní zdroj všech věcí – nějakou substanci, univerzální a smysly a myslí nedefinovatelnou. Právě ta obsahuje ostatní čtyři příčiny, které vytvářejí hmotu, formu, činnost a účel.

Aristoteles také aktivně zkoumá bytí a existenciální otázky. Rozlišuje myšlení a jeho prvky – logiku, pojmy a úsudek. Bytí je však neoddělitelně spjato s vědomím a projevuje se prostřednictvím pocitů, paměti a zvyku. Aristoteles také vytvořil systém ctností a rozdělil je na etické a intelektuální. První z nich je soubor vlastností, které jsou člověku vlastní. Ten je způsob chování, kdy se lidé chovají co nejlépe ve všech situacích.

Immanuel Kant

Hodnocení: 4.9

Immanuel Kant, jeden ze zakladatelů německé klasické filozofie. Ve své epistemologii odmítl dogmatickou metodologii poznání a navrhl kritiku klasických pojmů, přičemž se zaměřil na studium samotného rozumu.

Nejslavnějším dílem Immanuela Kanta je samozřejmě Kritika čistého rozumu. Autor v něm uvažoval o možnosti pravdivého poznání, které není spojeno se zkušeností a výzkumem, a priori. Kant se později začal zamýšlet nad existenciálními otázkami, ale nepřestal zkoumat způsoby poznání. Tvrdil, že poznání je založeno mimo jiné na předmětu poznání.

Podle Kanta nestudujeme přímo předměty, ale jejich fenomény – vlastní zkušenost, která vzniká při studiu předmětu. Máme také konflikt mezi rozumem a zkušeností. A aby to potvrdil, odvodil Kant čtyři antinomie – soudy vyvracející samy sebe. Ve snaze vyrovnat se s těmito rozpory filozof navrhuje obrátit se na víru, protože věda není všemocná a nedokáže je vysvětlit.

Stojí za zmínku, že moderní vědecké poznatky vyvracejí Kantovy antinomie. Svého času však byly docela „šokující“, protože předpokládaly nutnost náboženství z výzkumného hlediska.

Platón

Hodnocení: 4.9

Platón je jedním z mála starověkých řeckých filozofů, jejichž díla se v plné podobě dochovala až do dnešních dnů. Jako Sokratův žák se věnoval studiu rozumu – a stal se tak jedním ze zakladatelů idealismu.

Ve svých spisech popíral sociální pojetí bytí. Podle Platóna lze „bytí“ spatřovat pouze v určitých absolutních entitách, které nejsou vázány na čas a prostor. Filosof je nazval „eidos“ neboli „ideje“.

Svět se z Platónova pohledu skládá ze tří prvků (rodů) – eidosu, věčného a existujícího mimo prostor, věcí, které se během svého života mění, a prostoru, v němž tyto věci existují. Tento názor se obzvláště zřetelně objevuje v Timaeu, kde myslitel popisuje své pojetí vesmíru.

V Parmenidovi tvrdí, že svět idejí je oddělen od hmotného vesmíru. Tyto sféry stojí proti sobě. A proto moderní znalci Platóna nedokážou přesně určit, jak si představoval svět – protože pokud jsou vesmíry proti sobě, jak může existovat jediný prostor?

Také Platón studoval duši a odvodil 4 argumenty, které potvrzují její nesmrtelnost:

Protiklady naznačují vzájemnou přítomnost – například spánek a bdění. Proto musí být smrt doplněna nesmrtelností;
Existují univerzální pojmy jako „krása“ a „spravedlnost“ bez nositele. A pokud je člověk zná, musí se je někde naučit. Platón věřil, že duše si je vědoma absolutních podstat ještě před narozením, což potvrzuje její nesmrtelnost;
Protože v jednotě těla a duše převládá duše a tělo je jí podřízeno, znamená to, že duše je blízká božským esencím. Nesmrtelný obecně;
Duše je eidos, idea života, prvotní příčina existence těla. což znamená, že jeho bytí přesahuje oblast vědomého světa.

Platón ve svém filozofickém bádání používal metodu poznání, dialektiku. Proto je většina jeho děl psána formou dialogu, kde jedna postava klade druhému otázky nebo protiargumenty.

Karl Heinrich Marx

Hodnocení: 5.0

Karl Heinrich Marx je často studován především jako ekonom, autor mnoha děl o politické ekonomii a autor Kapitálu. Ale je to filozof. Až na to, že jeho myšlení se nezabývalo existenciálními otázkami, ale zvláštnostmi společenské struktury.

Marxovy myšlenky jsou odvozeny z Hegelových myšlenek. Thoth věřil, že člověk se může vyvinout z úrovně subjektivního myšlení na úroveň absolutní spekulace. Hegel tuto cestu nazval „fenomenologií“ a svou logiku „dialektikou“. Marx zase požadoval, aby se tento způsob myšlení „obrátil naruby“.

Byl to tedy Marx, kdo stál u základů materialistické dialektiky jako vědy. Podle něj se lidské myšlení řídí stejnými zákony jako okolní realita. Vědomí se navíc jeví jako odraz bytí (společnosti a přírody). Karel Marx spolu se svými soudruhy odvodil tři zákony materialistické dialektiky:

Jednota a boj protikladů. Každý zkoumaný objekt má vnitřní zdroj vývoje. Je „uvedena do pohybu“ bojem protikladů, které jsou zároveň neoddělitelné;
Kvalita nad kvantitou. Kvantita je lhostejná k bytí, ale kvalita ji určuje. Jedno opatření tak nahrazuje druhé;
Negace negace. Ve vývoji opatření, předmětu nebo jevu je každý nový krok negací předchozího, ale zároveň má vývoj sám progresivně-repetitivní (spirálovitě cyklický) charakter.
Hegelův materialistický přístup k dialektice vedl Karla Heinricha Marxe ke koncepci nového společenského řádu – komunismu (socialismu). Kritizoval přitom utopický socialismus a svůj vlastní vědecký socialismus nazval. Marx se domníval, že společenský řád, který vytvořil, vyrostl z myšlenek klasických německých filozofů.